Diatábory. Ano nebo ne?

Od
Karolina Ondrašíková
-
7

Dnes bych se ráda zaměřila na tábory, kam máme možnost jako diabetici jezdit. Říkáme jim DIAtábory. Jsou to „normální“ tábory, kde je navíc doktor, nějáká ta sestřička a hromada hroznového cukru.

Na diatáboře jsem byla několikrát. Třikrát? Čtyřikrát? Těžko říct, každopádně vím, jak to tam chodí a jaké to tam je. Na mém prvním táboře jsme byla rok, možná dva roky po záchytu. A protože jsem z domova byla zvyklá na to, že se měří před každým jídlem a moc sladkostí se nejí, byla to pro mě normálka. U ostatních to zas taková normálka nebyla.

Naučila jsem se tam plno užitečných věcí, protože tam za námi jezdil pán z Medtronicu a ukazoval nám nové pumpy, glukometry a nebo třeba lvíčka, kterému jsem mohla zkusit napíchnout kanylu pro pumpy. Vlastně jsem i díky táboře teď na pumpě, protože nikdy předtím jsem pumpu nechtěla. Hráli jsme tam plno soutěží a mohli jsme i něco vyhrát (já vyhrála glukometr a byla jsem nadšená). Ale to bude na každém táboře nejspíš trochu jiné. Co se ale týče těch ostatních věcí, které jsem se tam díky jiným diabetikům naučila, zas tak užitečné nebyli. Tak třeba to, jak obelhat glukometr, aby změřil lepší hodnotu (doktoři totiž nechtěli, abychom se měřili přímo u nich. Měřili jsme se na pokoji a pak jim jen chodili ukazovat glukometry s hodnotou a časem). Nebo třeba to, že se jeden proužek na měření vlastně může (věřte mi, že nemůže, ale oni to tak vážně dělali) použít dvakrát. Nebo to, že se lže o tom, jakou má kdo hodnotu. Glykémie okolo 5-6 tak nebyla tak obvyklá, jako u mě na displeji. Když jsem měla hyperglykémii (kdo neví, co to je, tak je to vysoká glykémie a mám zrovna namysli třeba 20mmol/l), tak jsem z toho byla vždycky vystresovaná a to bývám i do dnes, ale tam? Tam to bylo jednomu klukovi třeba úplně jedno a ještě si dal sušenku. Někdo se třeba nezměřil vůbec, protože věděl, že bude vysoko. Pokud nechcete, aby se to vaše dítě naučilo, tak ho na diatábor neposílejte. Ale těžko říct, třeba se to za pár let naučí sám.

Neříkám, že jsem byla vzorná, jen jsem na to nebyla tolik zvyklá, jako ostatní. Samozřejmě, že jsem se naučila to, jak se ta glykémie snižuje a párkrát jsem to i udělala. Co kdyby mi mamka zkontrolovala historii v glukometru, co?

Další věc. Jídlo. Nemůžu říct, že jsme jedli něják dietně. Byli to klasická jídla, jako je rýže s omáčkou, nebo jsme jednou nebo dvakrát měli i sladké jídlo, což mě překvapilo. Vždycky se řeklo, kolik to jídlo má jednotek a podle toho si každý přidal inzulínu. Na normálním táboře vám asi nedají svačiny a druhou večeři a nebude tam připravené vždycky něco sladkého, kdybyste měli hypo. A těžko říct, jestli by diabetika na normální tábor vzali. Já myslím, že nevzali.

Byli jsme všichni stejný. Měli jsme všichni cukrovku. A tak jsme se nikdo nestyděl si píchnout inzulín, nebo se o tom bavit. Bylo to prostě normální a to mi určitě pomohlo k tomu, abych se i po příjezdu z tábora nestyděla a snažila se o tom mluvit i mezi kamarády, co cukrovku neměli. Nepřipadala jsem si divná. Poznala jsem, že v tom nejsem sama a že si z toho děti zas až tak velkou hlavu nedělají.

První rok jsem jela sama a zas až tak se mi tam nelíbilo, protože tam na mě jedna holka byla hnusná, ale další dva roky se mnou jezdila ségra. A to byla teprve paráda. Pamatuji si na to, jak jsme se tam smály, chodily vyfešákovaný na diskotéku a hrály různé hry.

Ten první rok tam byla holčina s pumpou a prostě si kanylu nandavala bez nastřelováku. Což teď postupem času nechápu, ale když mi bylo 13 a o pumpách jsem nic nevěděla, jak jsem mohla vědět, že stačí „cvak“ a kanyla je v pohodě? Nevím, jestli se tehdy ještě ty nastřelováky nedělali, ale prostě u výměny setu strašně brečela. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem pumpu pak několik let nechtěla. Potom ale přijel pan z Metronicu a jedno léto jsem tam měla domluvený sensor. Týden jsem měla krabičku, která vypadala stejně jako pumpa, jen neměla hadičku a měla jsem sensor. Vůbec to nebolelo. Možná i proto jsem se pak odhodlala a teď pumpu mám.

Ta zkouška toho sensoru byla super. Potom mi ho mamka pořídila i domů. Hlavně jsem si mezi diabetikama přišla hrozně důležitá, protože jsem byla jediná, kdo ten sensor zrovna má a nikdo na mě nekoukal podivně, protože to tam všichni znali.

Pokud se mě zeptáte, jestli bych svoje dítě, poslala na diatábor, tak nevím. Určitě bych ho nepustila samotné. Kdyby chtělo na tábor strašně moc, pustila bych ho tam možná s kamarádkou, nebo sourozencem, jako jsem mohla já. Ale musela bych o tom ještě hodně přemýšlet. Protože já jsem spíš introvert a nerada se seznamuju, tak to pro mě bylo hrozný, když jsem tam nikoho neznala. Většina už se s ostatními znala, protože tam nebyli poprvé. Na takové tábory většinou jezdí každý rok ta stejná, nebo podobná parta.

Určitě záleží na tom, jaké sdružení si vyberete, každý tábor není stejný a pokaždé to může vypadat trochu jinak. Jeden rok byla na táboře tak strašná organizace, že jsem to ani nechápala. Ale to už jsem byla starší a tak jsem to asi vnímala trochu jinak.

Za mě tedy nejspíš ano, ale spolu s jedním velkým ale. Na tábor je nejlepší poslat menší dítě, které má cukrovku krátce, protože díky táboru zjistí, že není zas tak jiný a že je spoustu dětí, co cukrovku má – třeba už od narození – a nic si z toho nedělají. Starší děti bych tam už nepouštěla, naučí se víc těch horších věcí.

Každopádně jsem díky takovým táborům poznala super kamarádky a kamarády a těžko říct, jestli bych pak znala tolik diakamarádů.

Nevim, jestli jsem sdělila vše, co jsem sdělit chtěla a jestli jsem se do toho psaní trochu nezamotala a nepsala i o tom, co sem moc nepatří, každopádně pokud byste se chtěli na něco zeptat, napište mi do komentářů. Co si o diatáborech myslíte vy? Mějte se hezky, K.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA

7 KOMENTÁŘE

  1. Rozhodně to zní zajímavě a chápu jak je to těžké. Sama mám štítnou žlázu dnes jí má každý ale bohužel mi na zdraví nepřidává takže si občas přijdu jako mimoň 🙂 Každopádně vše má své pro i proti. Sama nevím zda bych jela a jestli bych své dítě pustila ale tak či onak se to to dítě pozdějii dozví …

  2. Sam sem diabetik a od cca 11 do 19 let (1992 az cca 2002 mozna 2003) sem byl kazdym rokem na diatabore a diky za ne.
    prave ta moznost bejt tam s ostatnima, pokecat, blbnout, odreagovat se a seznamit se hodne pomaha. takze bych tam klidne svoje ditko poslal at se otuka taky samo.
    je fakt, ze v te dobe taky vetsina deti prochazela motolskou nemocnici a tak sme se potkavaly i tam a pak na tabore. takze kdo jel na tabor poprve, tak tam casto potkal i spolupacienta 🙂 a vetsina diataboru byla v rezii sportpropagu.
    samozrejme, ze na taborech pubertaci predvadeli sve rebelstvi nejen vuci svetu, ale i cukrovce. napr. na vylete banda par diabetiku na namesticku s igelitkama plnejma sladkosti z mistniho obchudku si injekcema a pery davkujou inzulin – takze pro mistni babky to bylo neco 🙂
    takze to co popisujete je v celku normalni dej na diataborech a patri k „telecim“ letum kazdeho cloveka 🙂 to, ze lhani o hodnotach, diabetolog stejne pozna z hba1c, vice mene nikdo moc neresil…
    pamatuju si i jednoho kluka, kterej se bal jit do vody s oderkou na noze, aby neprisel o nohu – to byl zas opacnej extrem.
    proste je to o poznani lidi, jak se s tim vyporadavaj i ostatni, nebo jak nektere veci resi jini – kdyz opominu ty pubertalni excesi, jak obcas zhresit, tak sem tam zjistil, jak nektere situace se daj resit. nektere lip nez sem delal ja, jine hur atd…
    samozrejme nikdo nechce, aby se jeho dite stalo diabetikem, nebo kdyz uz je aby se naucilo sptanym zpusobum zivota s diabetem, ale je to dobrej zpusob jak zjistit jeho samostatnost.
    to jestli bych to sve poslal s nekym nebo samo, je spis na nem, jestli by si pralo nekoho k sobe. co si pamatuju ja, tak mockrat se nestalo, ze by tam byl diabetik + nekdo z pratel nebo z rodiny.

    ad jidlo:
    me treba ne vytaci, ale pride usmevne, ze vetsina lidi si mysli, ze diabetik musi jist nak extreme dietne. (krom pripadnu vaznejsich poruch a nemoci) ja sem naucen – prakticky od prvnich dnu s diabetem, ze muzu jist cokoliv – jen vedet kolik a kolik si dopichnout inzulinu. jako ano, jde si domlouvat, ze potrebuji tolik a tolik, nebo to a to, ale mnohem jednodussi je odhadnout to, co mam na taliri predsebou a nadavkovat si inzulin. pripadne si dopichnout, pokud bylo malo inzulinu. bylo to videt i na taborech, ze ti, kteri jeli stryktne podle jakehosi radu, meli vic problem se prizpusobit rezimu, kterej odpovidal normalnimu svetu (protoze doma se treba nevari veci jako boruvkove knedliky atd.). samozrejme diabetes potrebuje nejaky rad, ale ne takovy (kdyz to prezenu), abych mel treba nutnost mit v restauraci 120g brambor + maso.
    za mejch dob nebyl problem mit na diataborech palacinky, boruvkove knedliky z boruvek, co jsme byly trhat v nedalekem lese, livance, zemlbabu, strudl + normalni klasiky.
    a proti hypo, bylo nekde dostupne pripravenou spousta chleba nebo rohliku.
    proste vetsina z nas vedela, co si muze dovolit a co delat proti hyper a pri hyper a ty mladsi na tabore uz se snazili hlidat vic vedouci nebo zdravotni personal.
    no a ti co behem roku hodne ujeli s kompenzaci (nebo po tabore) se sesli v motole na oddeleni 🙂 a prosli osvetou a srovnanim hodnot

  3. Nevěděla jsem, že takové tábory existují a bla jsem mile překvapena, když jsem se to dozvěděla díky tvému článku. Jsem moc ráda, že je to něco takového i pro vás. Jste všichni jiní, ale to jedno vás spojuje… Moc se mi líbí, že se nebojíš o své nemoci mluvit, že nám, lidem, kteří o tom nic nevědí, pomalu odkrýváš zákoutí této nemoci. Tak moc jsem si teď (znovu) uvědomila, že zdraví je to nejdůležitější. Přeji hodně štěstí.
    Baauuu
    http://www.baauuu.webnode.cz

  4. božé ani si neviem predstaviť ake to musí byť keď niekto má cukrovku , mám svokra ktorý to má a nemá to ľahké, vôbec som nevedla že tieto tábory existujú, je to podľa mňa úplne super, krásny článok si napísala. ! klubúk dole pred tebou , hlavne sa drž *-*

  5. Ahoj,

    super článek. Věděla jsem o existenci těchto táborů, ale nijak víc podrobněji. Myslím si, že je to super způsob začlenění, jak ty říkáš, aby si dítě nepřipadalo divně, ale asi až když to dítě už v tom umí chodit. Sama diabetes nemám, ale máme jedničku v rodině. Chtěla jsem se tě zeptat, jak se dá oklamat glukometr, když si stejně změříš hodnoty? To moc nechapu.:D Díky za vysvětlení

  6. Ahoj.

    nom.. Já na dia tabory jezdila. Má to výhody i nevýhody. Jak říkáš, podvádění a nám anim oc nekontrolovali jídlo, takže tak.. No, ale parta super. Až na to, že jsme se tam naučili hulit a atak… xD

    Každopádně, já osobně jezdím s normálními lidmi. Na 2 týdny a berou v pořádku. 🙂 Takže strach, že by mi dia děcko na tabor nevzali nemám, když vím, že si umí pohlídat samo. 🙂 Jinak super článek“!

Comments are closed.