Když jsem pře několika měsíci viděla v Levnách Knihách knížku Jíst, meditovat, milovat, zajásala jsem. Myslela jsem si, že za necelých devadesát korun jsem si pořídila skvělou knížku. Pomáhal mi k tomu také fakt, že na základě knihy byl natočený film a něm měla hlavní roli Julia Roberts.
Příběh je podle skutečné události Elizabeth Gilbertové, která, i přes perfekní život, propadla depresím. Tento fakt jsem vypátrala až před pár dny, při čtení knihy jsem o tom neměla ani páru.
Proč jsem knížku nedočetla?
Knížku jsem začala číst na konci června, kdy mi začínaly prázdniny a vezla jsem si jí sebou i na dovolenou. Do čtení knížky jsem se bohužel musela doslova nutit a po dlouhé době jsem knížku ani nedočetla. Studuji obor, kde hodně probíráme nejen filozofii, ale také různá náboženství, takže když jsem zjistila, že se v knížce hodně mluví jak o náboženství, tak filozofii, byla jsem zklamaná. Po zkouškovém jsem si chtěla od školy hlavně odpočinout a nemyslet na ní.
Knížce jsem ale chtěla dát šanci a dala se do čtení. Elizabeth na první pohled žije život naprosto bez chybičky. Má domov, manžela, přátele i práci, která jí baví. Přesto jí ale „něco“ chybí. Opustí manžela a změní svůj život od základů. Začne se učit italsky a nakonec se tam i na nějáký čas odstěhuje. Poznává samotný život v Itálii, ochutnává jídlo a poznává památky.
Neapol v knize, Neapol ve skutečnosti
Samotná pasáž o Itálii se mi celkem líbila, věděla jsem totiž, že za pár týdnů se do Itálie, i do Neapole, sama podívám. I díky knížce jsem chtěla ochutnat pravou italskou pizzu, i zmrzlinu a pochutnat si na italském espressu.
Itálií to ale nekončí, ani nezačíná a zbytek knihy jsem se nudila a prokousávala se jí velmi pomalu. Knížku jsem přečetla asi ze 4/5 a pak jsem to vzdala. Hlavně z toho důvodu, že jsem si uvědomila, že nepotřebuji a nechci číst něco, co mě zkrátka a jednoduše nebaví.
Líbilo se mi, jak byly v knize rozděleny kapitoly. Jsou rozděleny podle 108 korálků, které se používají při meditaci k soustředění. To mi přišlo opravdu originalní.
Autorka: Elizabeth Gilbertová
Originál: Eat, Pray, Love
Počet stran: 348
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Metafora
Anotace: Elizabeth Gilbertová má vše, co se od moderní ambiciózní Američanky očekává: manžela, dům a úspěšnou kariéru. Jenže místo aby se cítila šťastná a naplněná, ji pohlcuje panika, zoufalství a zmatek. Odhodlá se tedy k radikálnímu kroku a úplně sama se vydá na roční pouť kolem světa. V Itálii studuje umění rozkoše, učí se italsky, flirtuje, nezřízeně hoduje a přibere deset nejšťastnějších kilogramů svého života.
V Indii absolvuje čtyřměsíční duchovní cestu do vlastního nitra, na níž nechybí ani tak zdánlivé protiklady jako je vztek, transendentální meditace, černý humor, mantry a vize. V Indonésii, kde se stane žačkou svérázného starého šamana, pak hledá svůj konečný cíl: rovnováhu, schopnost vybalancovat svůj život mezi světským potěšením a pravou zbožností. Pokud jste se i vy někdy vzbudili s naléhavou touhou změnit sebe i celý svůj život, je pro vás tahle kniha tou nejlepší inspirací.
Knížku Vám tedy, jak asi tušíte, nemůžu doporučit. Koukala jsem i na stejnojmenný film, který se mi také nelíbil. Příběh mě nezaujal ani nestrhl, což je asi největší problém. A jak už jsem říkala, do čtení jsem se nutila.
Někde jsem četla, že knížku buď milujete, nebo nenávidíte. S tím musím souhlasit. Do kterého „tábora“ se řadíte vy? Moc by mě to zajímalo. Mějte se krásně, K.
Tak to já jsem tábor, který ji miluje 🙂 Tenkrát mě strhl už film a pouštím si ho kdykoliv mám pocit, že jsem ztratila cestu.. 🙂 Nějak mě to vždy inspiruje a trochu nakopne.. Knížka se mi četla trochu hůř, ale i tak jsem ji přelouskala bez větších potíží během pár dní. Za mě určitě jo .
Musím říct, že knížku mám taky a prokousávám se jí také více náročně. Nadšeně jsem si ji koupila v angličtině, protože jsem viděla film a tak jsem si knihu chtěla i přečíst, ale docela dost mi trvalo než jsem se do knihy vpravila a poté, co jsem se začetla a proletěla hladově Itálií, tak jsem se zasekla v meditační části. Ke knize se určitě plánuji vrátit, jen si teď dávám odpočinek u knihy Divočina. Tak snad později knihu dočtu do konce 🙂
Knížku jsem sice dočetla , ale moje srdcovka se z ní nestane, ani nemám chuť si ji ještě někdy přečíst . A to jsem si na základě docela pozitivních ohlasů si pořídila i druhý díl, který se v ničem nelišil od pvního.
Patřím mezi milovníky této knížky, i když pravda i já ji s přestávkami čtu už snad dva roky 🙂 Je to něco, na co musíte mít náladu. Čtu ji tedy v originále i za cílem pocvičit angličtinu, mám takový dojem, že český překlad je dosti kostrbatý… v angličtině mi přijde napsaná velmi dobře, bohužel až příliš doslovný překlad do češtiny to zabíjí…
Comments are closed.