Knihu Hana jsem poprvé zaregistrovala díky Instagramu. Protože nemám ráda trendy a nerada zkouším to, o čem se zrovna hodně mluví, knihu Hana jsem si pořídila až před měsícem. Šílenství jménem Hana mě tedy minulo a upřímně jsem za to ráda. Knihy z válečného období moc nečtu, takže jsem se Hany poměrně dost bála. Nakonec to bylo zbytečné, protože o válce se v knize sice píše, ale více se popisují rodinné vztahy, láska nebo pocity, které přicházejí společně s válkou. Pokusím se nespoilerovat a slibuju, že neprozradím příliš, protože to je na knize to krásné.
O čem je příběh?
Kniha začíná vyprávěním devítileté Miry, která se rozhodne i přes výslovný zákaz maminky vyrazit k řece a se spolužáky vyzkouší, jaké je to jezdit na ledových krách. Z ledové kry spadne do studené řeky a přijde domu celá promočená a zmrzlá. Shodou okolností ten den maminka slaví narozeniny a Mira si za trest nemůže dát po obědě věneček, což odstartuje sérii tragických událostí, které jsem opravdu nečekala. Příběh je popisován z pohledu Miry a Hany, což je Miriina teta a je vyprávěn v různých časových intervalech od začátku války až po její konec. I přes to, že děj není postupný a občas se přeskakuje z jednoho roku na ten přechozí, knížka je napssána přehledně, takže jsem pokaždé věděla, v jakém období jsem.
První 2/3 knihy jsem s příběhem poměrně bojovala. Přišlo mi, že děj odsýpá velmi pomalu a některé věci se mi zdáli popisované až přehnaně detailně. Do čtení jsem se bohužel musela nutit. Jindy mám knihu přečtenou po několika dnech, Hanu jsem četla přes 14 dní určitě. Nicméně skvělé bylo propojení a závěr knihy. Poslední třetinu jsem si užila a přelouskala jsem jí během jednoho dne, protože jsem se ke konci nemohla od příběhu odtrhnout. Ke konci jsem měla také dost „aha“ momentů, protože spoustu věcí mi během čtení nedošlo nebo bylo napsáno právě až ke konci knihy. Jinak tomu není ani u obálky. Věneček skvěle vykresluje příběh a troufám si říct, že ji oceníte a pochopíte až po přečtení knihy.
Z knihy tedy nejsem nadšená jako většina lidí, kteří ji přečetli, přesto si myslím, že jde o zajímavý příběh a knihám od Mornštajnové dám určitě ještě šanci. Není to ale nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla.
[box type=“warning“] Mrkněte i na další knižní recenze. [/box]
Autor: Alena Mornštajnová
Originál: Hana
Počet stran: 310 stran (Paperback)
Rok vydání: 2018
Nakladatelství: Host
Anotace:
Třetí román úspěšné české autorky. Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí…
Co vy? Četli jste některou z knih od Mornštajnové? K.
Četla jsem všechny knihy Morštajnové a Hanu si užívala od první stránky. Mně přijde úžasná….
Ahojky, na mě teď čekají Tiché roky, tak jsem zvědavá 🙂 K.
Knížky od této autorky mám moc ráda, nedávno jsem dočetla Hotýlek. Všechny se mi moc líbily, Hana dle mého názoru nejlepší. Ale je jasné že co člověk, to názor.
Comments are closed.