Můj příběh – Cukrovka mě nezastavila, naopak

Před pár dny to bylo 9 let od té doby, co jsem se poznala s mojí nejlepší kamarádkou. I když – není zrovna nejlepší a není to vlastně ani kamarádka. Na druhou stranu jsem s ní ale každý den a každou chvíli, takže pokud bych se s ní neskamarádila, bylo by to hodně těžké. Jmenuje se Cukrovka, někdy Diabetes a občas je to taky “hrozná otrava”.

Jak to ale všechno začalo…

Tehdy mi bylo 12 let, bylo léto a já jsem se chystala na tábor, kam jsem poprvé měla vyrazit bez rodičů. Pár dní před odjezdem jsem se necítila dobře, hodně jsem pila a neměla chuť nic dělat, což u mě není tak úplně normální. Zato jsem měla obrovský hlad. Takový, že jsem nemohla ani chodit. Aspoň jsem si myslela, že je to hlad. V té době mě nenapadlo, že můžu být nemocná a že to, co cítím, je hypoglykémie.

Několikrát jsem se v té době také počůrala, takže jsem se začala bát toho, že se mi děti na táboře budou smát. Moje maminka je zdravotní sestřička, takže když mi vzala pro jistotu vzorek moči, výsledky jsme měli ještě ten den. Diagnóza zněla – cukrovka 1. typu. Cukrovku jsem neznala a asi jsem ani nevěděla, co to slovo znamená. Věděla jsem v tu chvíli jen to, že budu ležet několik dní v nemocnici a budu se toho muset hodně naučit.

Naučila jsem se toho opravdu hodně. Na dny v nemocnici si moc nepamatuji. Byla jsem v šoku a často brečela, protože jehly mi naháněly hrůzu, už když jsem je viděla, a představa, že si budu muset píchat inzulín několikrát denně, se mi zdála nemožná. Jednou jsem si ten inzulín ale musela naučit píchnout. Nevím, jestli to bylo tím, že u mě v nemocnici byla zrovna maminka, nebo tím, že jsem vlastně pořádně nevěděla, co po mě sestřička chce.

Tak, či tak, zvládla jsem to. Většina lidí, se kterými se o cukrovce bavím, mi říkají, že by to nezvládli. Zvládli, protože by jim nic jiného nezbývalo, tak, jako tehdy mě. A navíc jsem věděla, že čím dřív se to naučím, tím dřív půjdu domů.  Začínala jsem na perech (na perech, která opravdu vypadala jako ta na psaní – pod pojmem inzulínové pero jsem si totiž představovala něco hrůzostrašného) a píchala jsem si s nimi inzulín 4x denně.

Dia tábory a noví kamarádi

Díky cukrovce jsem ale paradoxně poznala kamarády, na které bych jen tak nenarazila. Kolikrát totiž bydleli na druhém konci republiky. Poznala jsem je na „dia táborech“, kam jsem několik let jezdila. Na nich jsem viděla hlavně to, že v tom nejsem sama. A zbytek dětí nevypadal tolik vystrašeně, jako já po roce s cukrovkou, což mě povzbudilo. I díky táboru jsem se rozhodila po několika letech pro inzulínovou pumpu, kterou jsem nejdřív vůbec nechtěla. Teď jí mám pořád u sebe, a když si jí na chvíli odpojím, vím, že mi něco chybí. Je to prostě součást mě.

Občas mi život s cukrovkou přinese ale také úsměvné a kuriózní situace. Například s pumpou. I když mi usnadňuje v mnoha věcech život a jsem za ní vděčná, občas si s ní “užiju”. „Co posloucháš? To je mp3?“ Tohle jsem jednou slyšela od přítelova bráchy. I přes to, že ví, že mám cukrovku. Zeptal se mě na to jakoby nic. Asi zapomněl. Za to jsme se všichni pořádně zasmáli.

(fotka z nemocnice, pár dní po zjištění cukrovky)

Jednou jsem zase skočila do bazénu v domnění, že jsem si pumpu sundala. Uvědomila jsem si to až ve vodě a tak jsem rychle vyskočila a začala pumpu sušit. Naštěstí přežila.

Nebo v osmé třídě, když jsme byli na lyžařském výcviku – to se mi pumpa pro změnu rozbila. Nevím jestli to bylo tím, že jsem na ní špatně dopadla, nebo jsem prostě měla smůlu. Pamatuji si, že několik hodin pískala jako pominutá až do té doby, než mi přivezli novou. Nepomáhalo jí schovat ani pod peřinu. Navíc se to stalo večer, takže se nikdo z nás moc nevyspal. Byla slyšet úplně všude. a to její pípání slyším někdy i dnes.

Před pár dny mi zase po návštěvě bazénu nefungovala pumpa a hlásila signál „Vážná chyba pumpy“. Tentokrát už jsem byla v klidu, protože jsem věděla, co mám dělat. Zavolala jsem na infolinku a za pár hodin jsem měla pumpu novou. Zádrhel byl ale v tom, že pumpa nereagovala a tak jsem musela zjistit, jaké mám bazálové dávky. Měla jsem to napsané doma na lednici, což mi u mé rodiny, na severu Čech, kde jsem zrovna trávila volno, bylo k ničemu. Naštěstí mi s tím pomohla sestřička a přeposlala mi poslední zprávu od paní doktorky na email.

A co z toho plyne? Že NIC není tak hrozné, jak to ze začátku vypadá a já si bazální dávky přepsala do diáře, který mám pořád sebou. Pro jistotu. To pípání bylo ale stejně hrozné, jako před pár lety na horách.

(se ségrou a taťkou na zahradě)

Jak si spolu žijeme

Ještě před tím, než mi cukrovku zjistili, jsem závodila na kole. Dnes sice kolo vytáhnu jen vyjímečně, ale na výlety, procházky, a do fitka chodím moc ráda. Ukočírovat glykémie je ale někdy opravdu boj. Studuji vysokou školu, takže hraje velkou roli i stres, který mi glykémie hodně ovlivňuje.

Hypoglykémie naštěstí včas poznám, takže nosím sušenku, nebo hroznový cukr vždy u sebe. Většinou to poznám tak, že je mi slabo a začnou se mi třást ruce. Někdy ale zdání klame a i když bych dala ruku do ohně za to, že mám hypoglykémii, glukometr ukáže hyperglykémii.

Se cvičením ve fitku jsem začala před několika měsíci, takže ještě nemám všechno vychytané tak, jak bych si přála. Někdy neodhadnu inzulín, někdy jídlo a když si myslím, že by vše mohlo být ideální, jako naschvál není.  Snažím se měřit před každým jídlem a vždy, když si nejsem jistá, nebo se mi něco nezdá. Praha mě naučila hlavně to, abych se nestyděla změřit se v restauraci, nebo třeba v metru, jindy to totiž jinak ani nejde.

(holinky byly moje nejoblíbenější boty, i v létě!)

A jak to vidím teď?

Teď, po 9 letech, už všechno vidím malinko jinak. Jsem jiná než ostatní a rozhodně mi cukrovka v mnoha věcech pomohla. Naučila jsem se spoustu nových věcí, vybrala si díky cukrovce střední školu a také jsem dospěla mnohem rychleji, než moji vrstevníci. Někdo si před odchodem z domu kontroluje mobil, klíče a peněženku – já si kontroluji glukometr, léky a hroznový cukr. Prakticky jsem dospěla během jednoho dne, kdy mi cukrovku zjistili.

A taky už pár let vím, co od života chci. Jsem ráda, jaká jsem. A jsem taková právě kvůli cukrovce. Za cukrovku se nestydím a všude o ní mluvím. I s neznámými lidmi. Je to totiž skvělé téma, nejen pro rozhovor. S kýmkoliv.

Cukrovku netajím

Každý, kdo mě zná, ví, že cukrovku mám. Píšu o ní dokonce i na svém webu www.ok-makeup.cz, kde se jinak věnuji především kosmsetice a cestování a sdílím se svými čtenáři to, co mám ráda a co mě doprovází každý den. Cukrovku jsem se prostě naučila brát spíše jako svojí přednost, i když mě občas pořádně štve. Je to takový důkaz toho, že když se chce, všechno jde. Někdy je to sice těžší, ale snažím se. V životě Vás můžou potkat daleko horší věci a události, než je cukrovka. Až potom si vždy uvědomím, že cukrovka je v porovnání s tím vším úplně v pohodě.

(se ségrou a koťátky)

Mým největším snem je mít děti a být šťastná. Občas mi přijde, že ne každý si uvědomuje, jaké je dítě obrovský dar. Sice nevím od koho, ale dar to rozhodně je. Bojím se těhotenství, ale na druhou stranu si říkám, že to zvládly dia-maminky přede mnou a tak to zvládnu i já. Miluji děti. A proto je to můj největší sen, protože i moje rodina je skvělá. Moje maminka mi byla každý den oporou a se vším mi od začátku pomáhala. Jsme spolu jako dvě kamarádky. A já chci být také jako ona. Skvělá a nejlepší máma.

Díky blogu jsem dostala možnost stát se ambasadorkou kampaně hlidejsizdravi.cz, za což jsem moc ráda. Mohu tak svoje zkušenosti a postřehy šířit dál, nejen prostřednictvím mých stránek.

(s Honzíkem r. 2016 na Mallorce)