SVATEBNÍ SÉRIE / Zásnuby

Je to neuvěřitelný, ale zasnoubená jsem už 4 roky. Prstýnek jsem dostala 5.8.2015 a tady na blogu jsem vám o tom napsala jen pár nenápadných řádků v dovolenkovém článku. Od té doby jsem prstýnek (až na jednu výjimku, kdy mi prstýnek čistili) z prstu nesundala a úplně chápu to, když někdo řekne, že je bez prstýnku jako bez ruky. Protože už jsme definitivně vybrali termín naší svatby (a že bylo na čase!), říkala jsem si, že je ten pravý čas se s vámi podělit o to, jak naše zásnuby probíhali.

Určitě nečekejte přeslazenou pohádku. S Honzíkem jsme oba realisté a já nejsem přehnaná romantička. O svatbě i o prstýnku jsme si s Honzíkem občas povídali, takže tušil, že nechci zásnuby jako v americkém filmu. Mnohem důležitější je pro mě to, že se máme rádi, že jsme spokojený a nehádáme se. Několika kamarádům Honzík svatbu fotil, já občas nějáké nevěsty nalíčila, takže to bylo jedno z témat, které jsme čas od času řešili. V létě 2015 jsem byla s rodinou na dovolené na Zakynthosu. Honzík musel být v práci, takže s námi neletěl a tak jsme od sebe byli poprvé od té doby, co jsme se společně sestěhovali. Bylo to tuším 5 dní a pamatuji si, že jsem se hrozně těšila do Prahy i přes to, že dovolená to byla skvělá. Hrozně se mi stýskalo. Ještě před dovolenou jsem byla na kamarádčině svatbě, kde jsem náhodou chytila kytici. Vtipné je, že v tu dobu už měl Honzík prstýnek dávno vybraný,ale to jsem se dozvěděla až později. Takže se to tak hezky sešlo.

To, že mě Honzík požádá o ruku jsem netušila i přes to, že mi dával nenápadné signály. Jednou večer mi třeba ukázal několik prstýnku a ptal se mě, jaký by se mi líbil. Protože jsme se o svatbě, dětech a rodině často bavili, ani mě nenapadlo, že je to proto, aby věděl, co se mi líbí. Mám ráda klasiku a dá se říct, že i minimalismus. Myslím si, že jednoduchý prstýnek nikdy nevyjde v módy a bude se hodit ke každému kousku, který si obléknu. Původně jsem chtěla úplnou klasiku, prstýnek ze žlutého zlata s kamenem, Honzík ale nakonec vybral zlato bílé a já si na něj za ty roky tolik zvykla, že bych jiný nechtěla. Uznávám ale, že mě to ze začátku malinko mrzelo. Prstýnek nosím na pravém prsteníčku, na levém je mi malinko větší. To, že by mě chtěl požádat o ruku mi problesklo hlavou jen jednou, když jsme spolu mluvili na dovolené a Honzík řekl, že až se vrátím, o víkendu půjdeme na večeři do naší oblíbené restaurace Pizza Nuova na Náměstí Republiky. To je restaurace, kde jsme slavili všechna naše výročí, takže jsem nechápala, proč mě tam chce vzít jen tak, v srpnu. V té době jsme navíc neměli moc peněz, takže pro nás tahle restaurace byla opravdu luxus. Nakonec jsem si říkala, že se mu asi stýská a chce semnou strávit hezký večer a nic jiného za tím nebude.

Jak jsem řekla ano

Nejsem si jistá, jestli jsme se zasnobili hned ted den, co jsem se z Řecka vrátila. Tuším, že jo, protože já ani Honzík neumíme udržet tajemství. Všechno to proběhlo u nás doma, bydleli jsme na Praze 9, v malé garsonce a Honzík mi řekl, že pro mě má
malinkej dárek, na což jsem odpověděla, že já pro něj vlastně taky něco mám a běžela jsem do tašky pro malou želvičku na klíče. Já jsem dostala zlatý oříšek a myslela jsem si, že dárek je ten oříšek. Několik vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, že ten oříšek musím rozlousknout a že v něm něco je. Až potom jsem to pochopila…

Ano jsem řekla bez váhání, objala jsem ho a rozbrečela jsem se štěstím. Byly to slzy jak hrachy, to si pamatuju. Tolik emocí jsem ještě nikdy necítila. Byla jsem šťastná, dojatá a vděčná, že to oba cítíme stejně a nechtěla jsem ho pustit. Předtím jsme si spoustukrát řekli, že spolu chceme žít a mít rodinu, ale prstýnek to přiblížil a pro mě to byl důkaz toho, že to oba myslíme vážně. Ten okamžik byl jenom o nás dvou, přesně tak, jak jsem si přála. Nebyla jsem přítelkyně, která by čekala na prstýnek jako na smilování a chtěla za každou cenu svatbu. Byli jsme spolu necelé dva roky, takže jsme měli všechno před sebou. Oba dva jsme věděli, že svatba nemusí být „do roka a do dne“, protože náš vztah na jednom papíru nestojí. A tak jsme naše zásnuby oslavili výbornou večeří v naší oblíbené restauraci a zašli si do naší srdcové Erhartovi cukrárny.

Za ty 4 roky jsme svatbu začali řešit hned několikrát. Pokaždé to ale ztroskotalo na tom, kolik taková svatba stojí než že bychom nechtěli být svoji. Vždycky jsme našli místo podle našich představ, začali se o svatbu zajímat víc a když jsme zjistili, kolik peněz bychom museli investovat, na několik měsíců jsme od toho zase opustili. Už těsně po zásnubách jsme říkali, že počkáme až dokončím školu, což jsem si uvědomila až teď nedávno. V lednu jsem měla poslední státnice, takže jsme si o svatbě povídali častěji. Rodina jsme už dávno. My dva a kočičáci. V květnu se nám zkomplikoval život a pak jsme si řekli, že do toho půjdeme, ale všechno to uděláme trošičku jinak.

A tak to vlastně celé před pár dny teprve začalo…